Ty oči! Jsou jich desítky, stovky i tisíce. A všechny se v jeden okamžik dívají na vás. Některé hladově, s jiskrou očekávání. Jiné unaveně, bez energie a známek života. Další zlomyslně, znuděně a opovržlivě, ale i laskavě, prosebně a přejícně. Tvoří jeden nervózně nesourodý pohled – pohled pana Publikum, jak říkával Werich. A úkolem vystupujícího (spíkra, prezentéra) je ten pohled zkrotit, ochočit si ho.

Jo, může to znít jako úkol pro Jamese Bonda. Ale ať už chceme nebo ne, dobře prezentovat (a reprezentovat) je součást profesního i osobního života. Pan Publikum totiž může být klient i stůl kámošů v hospodě. A otázka úspěchu v tendru i čerstvě odžité historky stojí právě na prezentování. Na storytellingu, vystupování, vyjadřování, interpretaci, interakci, improvizaci a empatii. Na téhle množině nástrojů, která vzbudí touhu stát se vaším novým klientem nebo touhu obdarovat vás uznáním a smíchem.

Je jedno, jestli jste extrovert nebo introvert. Dobrým prezentérem se člověk nerodí. Je to cesta, navíc pro každého jinak dlouhá. Moje trvala roky, kdy si mé extrovertní a předvádějící se JÁ nabilo hubu, aby se zklidnilo a smířilo samo se sebou. Musel jsem napsat stovky textů, natočit desítky videí a filmů, věnovat se terapii, rozvíjet se v pražské Škole improvizace, odehrát několik veřejných vystoupení, vyzkoušet si stand-up comedy a obecně dozrát. Neříkám, že až po takovém maratonu je člověk připraven dobře prezentovat. Samozřejmě i předtím jsem rád vyprávěl, vystupoval a moderoval, ale výsledek byl dílem náhody. Ne umu a metodicky využívaných schopností (které se ostřily zkušenostmi).

        

Ale abychom se pochopili, prezentování není lhaní, ukecávání a mazání medu kolem huby (pokud byste měli prezentovat něco, čemu nevěříte, popřípadě čemu nerozumíte, neprezentujte. Jednak to není fér a současně to nebude, doufám, fungovat. Správný prezentér by totiž ve svém výstupu měl přinést špetku autentického nadšení.) . Je to interpretace, zprostředkování nějaké myšlenky nebo konceptu za účelem jejího pochopení a vyvolání co nejpodrobnější představy. Předání nápadu, message a zároveň pozitivního dojmu, příjemné emoce.

Sama myšlenka totiž může být boží. Může být tím nejlepším řešením, může změnit fyzikální zákony i chování savců za polárním kruhem. Ale pokud ji prezentující nedokáže dobře vysvětlit, zanikne. A bohužel se stává, že to platí i naopak.

Schopnost dobře prezentovat je totiž skill, který buduje byznys. A s ním i spojené vztahy. Protože když si publikum dokáže během prezentování představit vzájemnou spolupráci a začne vám věřit, pravděpodobně to máte v kapse. Proto by každá firma měla chtít zaměstnance, který umí prezentovat (a reprezentovat). Ale ne každý má životní cestu, která ho v tomto směru vzdělá.

Otázkou zní, jak “to” rozšířit, jak nakazit ostatní kolegy? A protože prezentování je denní součástí mé profese – profese kreativce – nabídla mi Etnetera Motion, abych za tímto účelem vedl interní kurz/workshop, do kterého se mi přihlásilo několik dobrovolníků. Šlo o zkoušku, o to, jestli vůbec dokážu nasměrovat jejich kroky správným směrem.

        

Začali jsme se potkávat na dvě hodiny co čtrnáct dní. Jako uzavřená skupina, kde platí vlastní pravidla. Kde jeden druhého podporuje, kde nikdo není lepší než druhý, kde si vzájemně a bez emocí dokážeme nasdílet prostor pro zlepšení. Odhalili jsme jeden druhému nedostatky, strachy a získali jsme pochopení. A během toho jsme se učili, jak vyprávět příběh, jak ho vizuálně přetavit do slidů v prezentaci, nebo jak stavět na své osobitosti a podporovat vlastní charisma. Furt dokola, během prezentování.  

Tak postupně vznikala malá komunita, která se připravovala na závěrečnou zkoušku – veřejné vystoupení před obecenstvem. Pro tento účel jsme v Etneteře založili eMotion Talks a uspořádali první ročník. Na ten si každý člen naší komunity připravil vlastní téma, myšlenku, kterou by chtěl obohatit ostatní. Na 10 minut. A po generálce, v ten osudný večer nás přivítala stovka očí. Padesátičlenný pan Publikum s příjemným, ale děsivým pohledem.

Ono samotné vystoupení před větším obecenstvem není snadné. Můžete totiž znát nazpaměť všechny poučky, můžete mít perfektně sestavenou i připravenou prezentaci, ale výstup z komfortní zóny udělá své. Nervozita zničila ne jednoho zkušeného profíka. A každý, kdo chce umět prezentovat, by měl mít zkušenost s krocením davu. Bojem o pozornost a potlačováním negativních myšlenek – “ten si hraje s telefonem, nebavíš ho!”.

Bál jsem se. Měli jsme za sebou půl roku potkávání, sbližování a teď jsme stáli před finálním bossem. Ne samostatně, ale jako skupina rozdělena do jednotlivých buněk. A já si přál, aby byl pan Publikum zkrocen. Pětkrát, u všech pěti vystupujících. Mých kamarádů, co mi věnovali důvěru.

Trvalo to hodinu. Hodinu jsem s radostí a dojetím koukal na koně, který se trochu vzpouzel a na závěr pokorně cválal, ochočený. Pětkrát.

Jde to. Děkuju.